Město Havířov

Slované obývali území Těšínska od 8. století a byli závislí na Velkomoravské říši, později na Přemyslovcích. Od konce 10. století se po vpádu knížete Boleslava Chrabrého stalo území součástí polského státu. Území dnešního Havířova bylo součástí Opolského knížectví, ze kterého se po roce 1281 osamostatnilo Těšínské knížectví pod vládou knížete Měška, které bylo od roku 1325 vždy součástí českého státu. Osídlování území nabralo dynamiku ve druhé polovině 13. století a počátku 14. století. Důležitou roli při vzniku obcí sehrál orlovský benediktinský klášter. První historické zmínky hovoří v roce 1305 o Šenovu (Šonov, Schönhof, Szonów) a Horní a Dolní Suché (Sucha utraque, tedy "obojí Suchá"). První spolehlivý doklad o existenci Bludovic pochází z roku 1335 (od 15. století jsou uváděny již rozdělené na Dolní a Horní Bludovice). V roce 1438 se poprvé připomíná Šumbark, který však byl zřejmě založen také ve 14. století. V polovině 16. století se o Šumbarku píše jako o městě, není však doloženo, že by Šumbark skutečně mohl užívat městských práv. V roce 1533 se poprvé zmiňují Životice (dříve také Žibotice) a v roce 1577 Dolní Datyně (ves je však pravděpodobně starší). V roce 1725 vznikla Prostřední Suchá oddělením od Dolní Suché. V roce 1788 vzniká na území Dolní Suché osada Kašpárkovice, dnes již zaniklá následkem těžby černého uhlí.

Všechny obce měly zemědělský charakter. K obratu docházelo od poloviny 19. století s rozvojem průmyslu a vznikem blízkých černouhelných dolů, které daly práci místním obyvatelům a taktéž přilákaly za prací mnoho přistěhovalců. Rozvoj obcí od roku 1911 podpořilo otevření nové železniční tratě Velké Kunčice (dnes součást Ostravy) – Prostřední Suchá včetně stanic Šumbark a Dolní Suchá, která byla od roku 1914 prodloužena až do Těšína.

Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se staly obce budoucího Havířova součástí sporného území Těšínska, které si nárokovaly nově vzniklé státy Československo a Polsko, což vyvrcholilo na konci ledna 1919 v sedmidenní válku. K vyřešení konfliktu došlo 28. 7. 1920 na velvyslanecké konferenci ve Spa, kde byly určeny hranice mezi Československem a Polskem, čímž bylo dosud celistvé Těšínsko rozděleno mezi oba státy. Území havířovských obcí připadlo Československu. Národnostní vášně však mezi smíšeným obyvatelstvem trvaly. V říjnu 1938 byla československá část Těšínska opět anektována Polskem, aby se o rok později, kdy už byla v plném proudu druhá světová válka, stala součástí Německé říše. Nacisté byli z území Havířova vytlačeni dne 3. 5. 1945 sovětskými vojsky 4. ukrajinského frontu postupujícími ze směru od Šenova a Orlové. Poté byla obnovena hranice mezi Československem a Polskem z roku 1920, avšak spor o Těšínsko byl definitivně diplomaticky vyřešen až 13. 6. 1958 smlouvou o konečném určení hranic, podepsanou ve Varšavě.