Obec Okoř

Václav Hájek z Libočan uvádí, že kníže Přemysl Oráč daroval toto území jednomu ze svých družiníků, který se jmenoval Okrs. Ten zde roku 731 měl vystavět hrad, který pak byl pak po něm pojmenován Okoř. V době Dívčí války byla v družině Vlasty dívka jménem (Divoká) Šárka, která měla být dcerou pána z Okoře (Mnohoslava Okořského). Ta se mimo jiné zúčastnila i přepadení Ctirada a jeho družiny (mělo se stát na místě, kde dnes stojí kostelík svatého Matěje v Praze). Po tomto činu zřejmě v důsledku vyčítek svědomí nakonec spáchala sebevraždu skokem ze skály, která je známa jako Dívčí skok. Území, kde se tato skála nachází, se nazývá Divoká Šárka.

První ověřená zmínka o vsi Okoř pochází z roku 973, kdy ji kníže Boleslav II. daroval pražskému klášteru benediktinek svatého Jiří v Praze. Další zmínka pochází z roku 1282, kdy byl jejím majitelem pražský měšťan Jan z Okoře. V letech 1361–1380 pak Vladyka (pražský konšel) a rytíř Fráňa (František) Rokycanský, jenž zemřel roku 1380. Poté ji až do roku 1399 vlastnil jeho starší bratr Jan Rokycanský. V následujícím období nejsou majitelé vsi známi, až v roce 1414 se uvádí Mikuláš z Prahy a Egenberku, který zemřel v roce 1416. Dalšími majiteli byli do roku 1420 Jindřich Lefl z Lažan a Bechyně, po jeho smrti v bitvě pod Vyšehradem pak jeho syn Jan. Rok na to Ludvík Apatykář z Prahy, původním jménem Ludovicus de Florentia († 1427; jeho strýcem byl Angelus de Florentia, měšťan pražský, který založil za vlády Karla IV. první botanickou zahradu v Praze, která se tehdy nazývala Hortus Angelicus neboli Andělova či Andělská zahrada – nacházela se v místech, kde je dnes hlavní pošta v Jindřišské ulici).

Když se na jaře 1421 vracelo pražské a táborské vojsko z výpravy do Žateckého kraje, zdejší hrad dobyli a poté jej i vesnici darovali Václavu Cardovi z Petrovic. Ten ji vlastnil do roku 1428, kdy se dostala Janovi, synovi Ludvíka Apatykáře. Po jeho smrti roku 1433 ji měla až do roku 1455 jeho žena Dorota a poté do roku 1472 její druhý muž, kterým byl Bořivoj mladší z Lochovic. Následoval jejich vnuk Bořivoj z Donína. V letech 1500–1518 ji pak vlastnil jeho syn Jan z Donína, který hrad prodal Hynkovi Bořitovi z Martinic. Jan byl velice nábožný a kdo klel, musel za trest sníst lžíci kolomazi. On sám to musel jednou udělat, aby neporušil svůj rozkaz.