Obec Boleradice

Archeologický výzkum v roce 1942 objevil v katastrálním území obce staroslovanské pohřebiště z období Velkomoravské říše. První písemná zmínka o obci se nachází v soupisu majetku olomouckého biskupství z roku 1141, v němž je uvedeno, že v Boleradicích patřilo pět lánů polí břeclavskému hradskému kostelu. Na listině z roku 1235 je pak uveden Lev z Boleradice, v roce 1310 je zmiňován Ota z Boleradic. První písemná zmínka o boleradickém hradu pak pochází z roku 1373, někdy mezi lety 1531 až 1535 byl však opuštěn.

Po pánech z Boleradic vlastnili vesnici od roku 1358 páni z Kunštátu, kteří ji roku 1530 prodali pánům z Víckova. Již předtím, v roce 1512 byly Boleradice povýšeny na městečko, což o čtvrt století později stvrdil Ferdinand I. udělením práva tržního. V roce 1535 byla povolena stavba zdejší radnice, v roce 1607 zřízena škola, v roce 1620 byla udělena pečeť. Také bylo uděleno horenské právo s možností výsadby vinic, vznikly rybníky a mlýny.

V roce 1622 byl však Janu Adamovi z Víckova konfiskován majetek za jeho protihabsburský odboj a městys získali brněnští jezuité. Po zrušení jejich řádu v roce 1773 přešla do držení náboženského fondu. V důsledku třicetileté války poklesl počet obyvatel z 650 na pouhých 200 a počet obydlených domů ze 120 na 33, z čehož se obec dlouho vzpamatovávala. V roce 1750 došlo k poddanskému vzbouření, roku 1831 ubylo 51 osob z důvodu cholery, až při sčítání roku 1870 dosáhl počet obyvatel k necelé tisícovce.