Obec Dymokury

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1249, kdy se jako dvořan krále Václava I. připomíná Soběslav z Dymokur (píše se Sobezlaus de Dimocur), který statek držel v zástavě. Roku 1290 koupil statek od krále klášter cisterciáků v Sedlci, rozdělil jej a rozprodal. Roku 1614 zdědil Dymokury Jan Smiřický ze Smiřic a dal přestavět středověkou tvrz na renesanční zámek. Po jeho smrti do roku 1621 zde hospodařila Markéta Salomena Smiřická z Dymokur, která pro víru uprchla do exilu a statek v pobělohorských konfiskacích získal Albrecht z Valdštejna.

Z dalších majitelů byl významný rod Lamboyů, kteří kolem roku 1660 dostavěli západní křídlo zámku a roku 1673 panství se zámkem, pivovarem, 13 dvorci a 5 mlýny prodali hraběti Ludvíku Colloredovi z Wallsee na Opočně. Ten dal roku 1688 přistavět ještě dvě křídla zámku a hodinovou věž. Roku 1693 až 1738 přešel statek sňatkem na knížete Leopolda Viléma z Montecuccoli, který dal roku 1723 adaptovat zámeckou kapli Sedmibolestné Panny Marie a roku 1725 kostel Zvěstování Panny Marie. František Colloredo dal zřídit sirotčinec a rozšířit školu. Colloredové vládli do roku 1815, kdy sňatkem přešlo na hraběte Bedřicha z Cavriani, a to až do roku 1833, kdy opět sňatkem velkostatek získali Černínové z Chudenic.

Poštovní úřad v Dymokurech byl založen v letech 1868–1869. O rozvoj zemědělského podnikání, sladovnu a pivovar se zasloužil zejména Děpold I. Černín. K cukrovaru, který je nyní v havarijním stavu, nechal v roce 1903 vybudovat úzkorozchodnou dráhu o rozchodu 600 mm určenou ke svážení řepy ke zpracování. V době největší slávy byla délka kolejí téměř 28 kilometrů a spojovala okolní obce. Dodnes jsou její stopy patrné v lesních úsecích, zarostlé náspy v polích tvoří meze a poskytují úkryt mnoha živočichům. Trať byla zrušena v padesátých letech 20. století a jediný zachovalý dřevěný vůz se nachází v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka. Stejně jako mnoho jiných podniků, ani cukrovar nepřežil přechod na tržní ekonomiku a společně s pivovarem skončil začátkem 90. let. Zámek po roce 1989 restituoval Rudolf Theobald Czernin.