Obec Klamoš

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1356 a nachází se v církevních knihách, které jsou uloženy v Archivu Pražského hradu. Latinský zápis v českém překladu hovoří o ustavení nového faráře v loučenském kostele (Loučno, zaniklá obec mezi Poděbrady a Kopidlnem): „Lubčany – 20. prosince 1356. Za účasti Beneše řečeného Černý z Dětenic, Heřmana z Klamoše (Hermani de Glatmoss) a Mrákoty z Lubčan, v kostele v Lubčanech, byl z důvodů smrti zproštěn úřadu plebán Jan. Za plebána Jana, chráněnce Zdeňka Beneše z Dětenic, byl za něho do úřadu uveden nově biřmovaný plebán z Rožďalovic.“ Především z církevních zápisů, ale i ze zápisů v zemských deskách se lze dozvědět o vladycích na klamošské tvrzi. V roce 1370 se objevuje Jan Šerc z Klamoše, který měl podací hlas při kostele v Újezdě. Mezi lety 1370–1378 se Půta z Klamoše zavázal uhradit notáři Hynkovi 50 grošů. V roce 1378 se připomíná Neplach z Klamoše a poté Milota z Klamoše.

Milota zaujímal mezi okolními vladyky výsadní postavení a tak se s ním lze setkat v historických pramenech několikrát. Nejcennější pro historii obce je listina z roku 1401, která je uložena v Národním archivu v Praze ve fondu benediktinského řádu. Jedná se o arbitrážní zápis, kde klamošský vladyka Milota vystupuje v roli arbitra a k této listině je přivěšena jeho pečeť. Pečeť je velice zachovalá a je to jediná památka na středověkou Klamoš. Počátkem 16. století se lze setkat s posledním klamošským vladykou Jetřichem, který držel tvrz pravděpodobně do roku 1508. Po jeho smrti došlo ke sporu mezi vdovou a dcerou, který byl projednáván u komorního soudu. Rokem 1521 se Klamoš dostává do majetku Pernštýnů, kteří ji v roce 1547 postupují královské komoře.

Bitva na Bílé hoře roku 1620 přinesla pohromu nejen pro národ a stát, ale hlavně pro nejpočetnější vrstvu, venkovský lid. Zachovalý soupis klamošských usedlíků z roku 1638 svědčí o nebývalé zkáze, kterou přinesla dvě desetiletí války. Z 12 stavení jich bylo shledáno 6 bez živé duše. Jak je uvedeno v Gruntovní knize pro Klamoš (1690–1780), čítala Klamoš v roce 1713 již 23 stavení. Nejtěžším břemenem venkovského lidu byla robota. Byla to povinnost pracovat bez náhrady na panských pozemcích buď osobou (robota pěší) nebo potahem (robota potažní). Byla to povinnost nikoliv osobní, ale věcná, která trvala jako reálné břemeno na gruntu a převáděla se z otce na syna, ze starého hospodáře na nového. Zvyšování robotních povinností vedlo až k selskému povstání v roce 1775. Zda se klamošští zúčastnili selského povstání není známo, ale jistě nestáli stranou tak významné události. Vedle roboty, naturálních dávek a řádných daní museli klamošští přispívat i na válečná tažení Habsburků. V roce 1747 se z Klamoše platilo 60 zlatých na remonty a v roce 1777 každý klamošský sedlák odvedl 30 zlatých kontribuce, půlsedlák 15-20 zlatých a chalupník 10 zlatých. Sedláci museli vedle kontribuce platit i daň z krve, tj. stavět vojáky. Ulehčení venkovskému lidu přinesla až vláda Josefa II., zejména jeho patent o zrušení nevolnictví (1781). Na zrušení roboty si však museli počkat až do roku 1848.