Obec Krakov

Nejstarší část města se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v kmenovém knížectví Vislanů. To ovládla za vlády velkomoravského knížete Svatopluka. První zmínka o Krakově (a to jako o důležitém obchodním hradišti) pochází z roku 966, kdy bylo město pod vládou českého knížete Boleslava I., pod přemyslovskou vládou zůstal i za vlády Boleslava II., ale pravděpodobně na jejím sklonku, v roce 999, byl Krakov dobyt Boleslavem Chrabrým, vnukem českého knížete Boleslava I., a připojen k jeho piastovskému polskému státu. Od roku 1000 se v Krakově nacházelo biskupství. Roku 1038, za vlády Kazimíra I. Obnovitele, se Krakov stal polským hlavním městem.

V období rozpadu státu na jednotlivé úděly (polsky rozbicie dzielnicowe) byl sídlem hlavního knížete (książę senior) – principa. Za mongolského vpádu v roce 1241 bylo město takřka úplně zničeno. Začala obnova Krakova a kníže Boleslav V. Nesmělý, jeho matka Grzymisława a manželka bl. Kunhuta dali 5. června 1257 městu lokátorská práva podle magdeburského práva. Úkol lokátorství byl svěřen třem fojtům: Gedkovi, Jakubovi z Nisy a Dytmarovi Wolkovi. Zakládací dokument hovořil o:

Tehdy také vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky (ul. Grodzka, Mariánský kostel). Mezi Krakovem a Wawelem ještě existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakovu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu.