Obec Luleč

Luleč patří mezi nejstarší osady na území České republiky. Byla osídlena již před 8 000 lety, což potvrzují zdejší vykopávky. V této oblasti člověk žil a lovil již v dobách 45 000 let před naším letopočtem. V roce 1975 byla ve středu města objevena unikátní hrnčířská pec z doby římské a v roce 1992 pohřební mohyla. Obcí vedla římská obchodní cesta, jež je zaměřená od Slavkova po Ruprechtov. V té době byla Luleč dobře opevněné hradisko.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349, kdy se po Lulči psal člen vladyckého rodu Fridrich (Fridricus de Lulcz) a roku 1353 Výpustkovi synové Lucek a Čeněk z Lulče. Na návrší, nedaleko od kostela svatého Martina, se nachází rozvaliny lulečského hradu o kterém je první zmínka doložena z roku 1406, i když tento hrad existoval zajisté již dříve. Hrad v Lulči byl pravděpodobně zničen za česko-uherských válek, neboť ve vkladu z roku 1523 je již jmenován jako pustý. Jeho zdivo bylo použito na stavbu kostela. Rytíř Fridrich před svou smrtí v roce 1419 odkázal ves, hrad i s majetky svému synu Divovi, jenž byl manem biskupa Jana Železného. Dalším významným rytířem, jenž se psal z Lulče, byl Oldřich Skála. Byl členem družiny českých a moravských šlechticů na kostnickém koncilu. Po smrti Divy přechází majetek na vdovu Elišku, která ves i s pustým hradem prodala Václavovi z Ludanic. Dědicem po Václavovi z Ludanic se stala jeho manželka Alena z Valdštejna.

V roce 1523 byl držitelem Lulče Jan Plzák ze Zdenína, jehož syn Jan Dubčanský ze Zdenína byl zakladatelem sekty bratří Habrovanských, jinak Lilečských. Byla to jediná protestantská církev v českém prostředí, která se přímo inspirovala učením Huldrycha Zwingliho. Středisko bylo v Lulči (tehdy Lilči), kde Dubčanský měl i svou tiskárnu (1530–1535). Byla přesunuta z Prostějova a tiskařem v ní byl Kašpar Aorgus Prostějovský. Tyto tisky byly označeny jako in monte liliorum (na Hoře lilií).