Obec Mořkov

Roku 1411 byl Mořkov součástí štramberského panství, které patřilo pánům z Kravař. Podle názoru historika Adolfa Turka a dalších zdrojů ale existuje spojitost mezi obcí a lokalitou „Muritz“, kterou měl roku 1274 nebo 1275 dát olomoucký biskup Bruno lénem manovi Mravíkovi. Tento letopočet však vyvracejí Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek tvrzením, že Mořkov nebyl biskupským lénem, a tudíž jej biskup nemohl nikomu udělovat. Posledním majitelem obce z rodu pánů z Kravař byl Jan Jičínský z Kravař a Fulneka, který roku 1434 zemřel. Protože byl bezdětný, zdědil majetek jeho bratranec Ctibor z Cimburka. Panství ovšem bylo zatíženo dluhy, a proto jeho část (včetně obce Mořkova) byla prodána Puklicům z Pozořic (Janovi a Vilémovi). Během jejich vlády však byla v kraji bída a řádili zde loupežníci a lapkové. Roku 1474 koupil od Pukliců štramberské panství Jindřich Černohorský z Boskovic společně se svými bratry. Po jeho úmrtí přešel majetek na bratry, kteří jej roku 1478 prodali Benešovi z Hustopečí. Roku 1531 zakoupili štramberský statek páni ze Žerotína a připojili jej k Novojičínskému panství. Za Žerotínů nastal rozkvět panství a zlepšily se i sociální poměry poddaných. Po dvou letech se panství rozdělilo na Starojičínské a Novojičínsko–Štramberské, přičemž roku 1558 se město Nový Jičín vykoupilo ze Žerotínova poddanství a za 39 000 zlatých získalo i Novojičínsko–Štramberské panství.

V Mořkově vznikl svobodný dvůr, jenž byl v majetku rodiny Jeřábků. Nejstarší známý představitel rodu, Jakub Jeřábek, nechal roku 1587 na místě původního dřevěného kostelíka z roku 1437 zbudovat kostel z kamene a cihel. Jeho synem byl Jan Jeřábek z Mořkova. Nový Jičín vlastnil Mořkov až do roku 1624, kdy kvůli podpoře stavovského povstání proti císaři Ferdinandu II. v letech 1618 až 1620 o svůj majetek přišel. Roku 1624 byl Mořkov s celým Novojičínsko–Štramberským panstvím darován jezuitské koleji v Olomouci, v jejímž majetku byl až do roku 1773, kdy za panování Josefa II. došlo ke zrušení tohoto řádu. V rámci svých poddanských povinností museli zdejší poddaní ve druhé polovině 17. století jezdit vrchnosti pro víno, které přiváželi z oblastí jihomoravského Znojma či Šatova nebo z okolí rakouských měst Retz a Vídeň, tedy ze vzdáleností asi 170 kilometrů (měřeno vzdušnou čarou). Od roku 1665 však mohli poddaní místo dovozu vína zaplatit částku 18 stříbrných grošů, a tím se z povinnosti vyvázat. Po zrušení řádu bylo celé panství předáno c. a k. Tereziánské akademii ve Vídni. V 18. století v obci docházelo k rozvoji přádelnictví a tkalcovství (dosud se lidé věnovali především zemědělství). V roce 1718 se objevuje první zmínka o vodním mlýně v Mořkově (dnes čp. 99), kdy je v obecní gruntovní knize psáno, že jej od jezuitské vrchnosti koupil mlynář Václav Horák. Roku 1844 byla v obci postavena přízemní budova pro zdejší školu a roku 1853 postavil na svém pozemku Jan Jeřábek kapli, kam přenesl kamenný erb rodiny Jeřábků, který byl do té doby osazen na věži Jeřábkova kostela z roku 1587. V závěru 19. století se stavěla železniční trať z Ostravy do Valašského Meziříčí, která je vedena jižně od obce a je na ní v blízkosti obce zřízena železniční zastávka. Provoz na ní byl zahájen 1. června 1889. Téhož roku vznikla také první společenská organizace v obci (Sbor dobrovolných hasičů) a roku 1897 též místní záložna.

Na počátku 20. století zahájil provoz druhý vodní mlýn v obci (čp. 59). Od roku 1911 či 1912 působila v obci tělovýchovná jednota Orel. V polovině roku 1914 vypukla první světová válka a v zemi proběhla všeobecná mobilizace. Na podzim téhož roku se v Mořkově konalo i rekvírování zdejších a hodslavických koní na válečnou frontu. Dne 0. října 1916 došlo k rekvírování zvonů z místního kostela. Na začátku roku 1918 se pro válečné účely rekvírovaly dokonce píšťaly zdejších varhan. Na konci války zemřel starosta Jan Pitr a do voleb ho vystřídal František Černoch. Po nich se stal starostou obce Josef Geryk z Československé strany lidové. Po jeho tragickém úmrtí v lese v roce 1923 se starostou stal František Černoch a ve druhé polovině 20. let 20. století jej vystřídal Jan Bartoň. V té době došlo k nahrazení starobylých pouličních loučových svítidel petrolejovými a karbidovými lampami. Na památku útrap a padlých během války byl u silnice do Hodslavic zbudován pomník válečným obětem.