Obec Olešnice v Orlických horách

Olešnice, poprvé připomínaná ve starém břevnovském urbáři roku 1369, má za sebou bohatou minulost. Vznikla v 11. století při obchodní soumarské stezce z východních Čech do Kladska, která však přiváděla do Olešnice nejen kupce, ale také vojska. Osadu zpočátku tvořila jen odpočívárna s noclehárnou, pak s kovárnou. Poloha osady při potoce chráněná okolními kopci byla výhodná i pro strážce hranic. Olešnice přesto zkusila hodně za husitských válek, poznamenala ji švédská vojska za třicetileté války, znovu trpěla za válek o Slezsko. Ztráta Slezska ji zbavila zámezí ve Slezsku a podvázala čilé obchodní styky se Slezskem: vždyť dřevěné výrobky z Olešnice se prodávaly na trzích ve Vratislavi, stejně jako v Praze, kde nacházelo odbyt i železo vyrobené v olešnickém hamru. Za napoleonských válek poznali v Olešnici prostřednictvím francouzských vojáků ideje francouzské revoluce, poznali však také díky průchodům ruských vojsk i vědomí slovanské sounáležitosti.

Nejstarší písemnou památkou o Olešnici je zápis z 11. června 1354, který je uložen v archivu Pražského hradu v první knize konfirmační. Na městečko byla Olešnice povýšena roku 1607 císařem Rudolfem II. s udělením obecního znaku. Málo úrodná půda však poskytovala jen nepatrnou sklizeň brambor a ovoce, proto se obyvatelé živili především řemeslnou výrobou. V letech 1869 až 1945 byl v obci pivovar.

Městečko od začátku 20. století trpí úbytkem obyvatel. Zatímco v roce 1910 jich zde žilo 2041, o 11 let později jejich počet nedosahoval ani 1600. V letech 1938 až 1945 bylo území obce v důsledku uzavření Mnichovské dohody přičleněno k nacistickému Německu. Po vysídlení Němců z Československa počet obyvatel najednou klesl na necelých 600 (dle sčítání 1950 jich zde žilo 597) a stejně jako ve většině Sudet i zde dochází k dalšímu úbytku obyvatel.