Obec Putim

Již August Sedláček upozornil, že oblast Putimi je obydlená odedávna a ves samotná, v okolí dobou středověku nejvýznamnější, je patrně starší než nedaleké město Písek. Na dávné osídlení oblasti upozornil i nález pohřební popelnice jedním z putimských obyvatel, jak poznamenává Josef Koch, toho času řídící učitel Putimské školy, do obecní kroniky z let 1929–1931. Až další archeologická zkoumání (převážně druhé poloviny 20. století) však odhalila plný rozměr těchto náznaků a uvedla oblast v okolí Putimi mezi významná archeologická naleziště v Čechách. Vůbec nejstarší doklady lidské aktivity v oblasti doložil v padesátých letech Mojmír Mazálek nálezem pěstního klínu a jiných artefaktů datovaných do doby středního paleolitu nedaleko severního břehu rybníka Řežabince při vrchu Pikárna. Další četné nálezy štípané kamenné industrie ve stejné lokalitě indikují o něco mladší dílnu magdalénské kultury. Jiné nálezy při výzkumech například archeologů Jiřího Fröhlicha či Bedřicha Dubského rozšířily inventář kamenných industrií a doložili také mezolitická sídliště zejména v severní části Putimi a to po obou stranách řeky Blanice. Přestože ještě nelze hovořit o souvislém osídlení oblasti, společenství pravěkých lovců a sběračů se do okolí Putimi pro jeho příznivé podmínky často vracela, čemuž nasvědčuje jak velké rozprostření artefaktů, tak rozmanitý původ užitých materiálů jednotlivých nálezů jako kupříkladu gagátové ozdoby nejspíše hornorakouského původu či pazourek z oblasti severně od Čech.

O něco mladší osídlení oblasti dokládají nálezy hrobů obsahující keramiku a jiné nástroje řazené k mohylové kultuře střední doby bronzové, později ke kultuře knovízské. Chronologicky další nálezy (po mezolitické industrii nejpočetnější) indikují pozdně halštatské a časně laténské sídliště v bezprostřední blízkosti soutoku Blanice a Otavy, který je nyní uměle posunut o zhruba 550 metrů severněji. Že se nyní jednalo o stálé obydlení dokazují nálezy přeslenů a drtidla na obilí či pozůstatky kůlů nadzemních staveb. Sídliště doby římské a mladohradištní pohřebiště byly nalezeny při sondáži na zahradě putimské fary roku 1996.

Vůbec poprvé se zmínka o Putimi vyskytuje v listině (jedná se o actum spurium) Přemysla Otakara I. nesoucí datum 17. ledna 1205. Jedná se o přepis listiny ještě starší z období vlády Vladislava II., který tím daroval lesy v okolí Putimi benediktinům z kláštera svatého Jana Křtitele v Ostrově. Historikové často zmiňují písemnost ještě starší, ve které měl kníže Břetislav II. darovat ostrovským benediktinům putimskou kapli sv. Petra (nejstarší sakrální budovu v okolí) spolu s částí řeky Blanice a čtverem popluží. Konkrétní datum založení vesnice je však dosud neznámé. Dle Augusta Sedláčka pochází název Putimi od jejího zakladatele Putima, podobně jako je tomu s Putimovem u Pelhřimova. Existují však i další úvahy o původu jména vesnice, jako například odvození od Půty z Rýzenburka či od slovesa "putovati" (kvůli zemské stezce, jež Putimí vedla). V této době měla být Putim mezi okolními vesnicemi nejvýznamnější a mělo se jednat o trhovou ves. Přestože si Písek nechal zapsat držení Putimi do zemských desek až 6. května roku 1542, předpokládá se, že byla Putim v jeho držení už dříve, snad již od dob kolem husitských válek a zápis z roku 1542 je jen doplněním do desek kvůli požáru Pražského hradu roku 1541, kdy velká část záznamů podlehla plameni. Když se v první půli roku 1547 postavili Písečtí na stranu českých stavů a dalších měst v povstání proti Ferdinandovi I., byla Putim s jinými statky po králově potlačení odpůrců Písku odejmuta a to do roku 1549.