Obec Louňovice pod Blaníkem

Ve starých spisech lze nalézt jméno obce pod názvem Lúňovice či Lunovice. Podle tohoto jména odvozuje Antonín Vlasák ve svém popisu vlašimského okresu ze skutečnosti, že obec byla založena mezi oběma vrchy Blaníky. Tedy v samotném lůně.

Nejstarší dějiny tohoto městysu na jihu benešovského okresu jsou úzce spojeny s osudy jeho ženského premonstrátského louňovického kláštera, který byl založen roku 1149 mnichem Jindřichem v tehdy pusté krajině jako protějšek želivského kláštera. O jeho počátcích ve 12. století jsou dochovány písemné zprávy v Jarlochově kronice. Klášter, který sehrál důležitou úlohu v hospodářském a kulturním zvelebení Podblanicka, se záhy rozmohl. Ovládl během svého téměř 300letého trvání řadu osad v okolí. Při samotném klášteře vznikla záhy osada – dnešní Louňovice.

Louňovický klášter zanikl roku 1420 na samém počátku husitských válek, kdy byl Žižkou vypálen. K dobytí kláštera došlo patrně 23. srpna 1420 a Louňovice připadly Táboru. Ten je držel až do roku 1547, kdy o ně táborští přišli konfiskací majetku Ferdinandem I. jako následek jejich nezdařeného odboje. V druhé polovině 16. století a v 17. století patřily Louňovice pod Blaníkem Skuhrovským. Později vrchností byli páni z Říčan. Bezdětný Karel Adam Lev z Říčan ve své poslední vůli Louňovice roku 1672 odkázal pražskému arcibiskupství, které vlastnilo louňovický statek a lesy až do roku 1924. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status městyse.